• TGM
• Vývoj rodinného chování

TGM

Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel a první prezident Československé republiky, je bezesporu jednou z největších osobností našich dějin. Je znám nejen jako politik, ale také jako významný sociolog a filosof.

Masaryk byl u nás hodnocen různě: v minulém století napadán pro rukopisné boje a pro Hilsneriádu, po 1. světové válce oslavován jako zakladatel naší republiky, v padesátých letech nespravedlivě odsuzován a po roce 1968 částečně rehabilitován, aby brzy nato byla rozšiřována snaha na něho zapomenout. Po roce 1989 mohlo do našeho života opět vstoupit Masarykovo poselství vyzdvihující humanismus a demokracii jako základ moderní společnosti.

O životě, práci a názorech T. G. Masaryka by se jistě mohlo popsat mnoho stránek. Ve své práci jsem se pokusila se podrobněji zabývat především jeho úlohou při vzniku samostatné Československé republiky.

2. ŽIVOT T. G. MASARYKA DO ROKU 1914

Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako první ze tří synů manželů Terezie a Josefa Masarikových. I přes vlastní bídu umožnili rodiče bystrému chlapci studium. V 19 letech mohl odejít jako vychovatel u rodiny Le Monnierových do Vídně, kde začal studovat a také se zajímat o filosofii. A tak se po maturitě roku 1872 jednoznačně rozhodl pro studium na filosofické fakultě. Kromě filosofie také sledoval sociologii a politiku.
Roku 1873 náhle zemřel Anton Le Monnier, ale Masaryk ihned našel nové místo v bohaté rodině Rudolfa Schlesingera. V disertační prácí Das Wesen der Seule bei Plato obhájené počátkem roku 1876 je již zřejmý jeho zájem o psychologii.
A protože v témže semestru odmaturoval také mladý Schlesinger, jeho otec umožnil jemu i jeho vychovateli společnou cestu po Itálii a roční studijní pobyt na univerzitě v Lipsku. Kromě zisku nových zkušeností a poznatků z politiky, náboženství a filosofie se zde událo ještě něco důležitého - Masaryk se zde setkal se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garrique. Oboustranná láska vyústila v zasnoubení. Charlotte se vrátila do New Yorku k rodičům, Masaryk do Vídně, kde si musel rychle zajistit nezávislou existenci - cíl viděl v docentuře a aby jí dosáhl, ještě téhož roku připravil práci Prinzipien der Soziologie. Uprostřed zimy 1878 mu přišel telegram, že se jeho snoubenka zranila. Masaryk se ihned vydal na cestu a 15. března 1878 se v Americe oženil. Masaryk měl o manželství velmi vysoké představy, ale Charlotte je do detailu splňovala.
Po návratu do Vídně následovala léta manželského štěstí, ale také existenčního boje. V březnu 1879 Masaryk konečně habilitoval a začal přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Počátkem května se manželům narodila dcera Alice, o rok později syn Herbert.
Po vydání první samostatné Masarykovy knihy O hypnotismu mu byla nabídnuta mimořádná profesura na české univerzitě. V létě 1882 tedy Masaryk s rodinou přichází do Prahy. Způsobil velký rozruch - nesplňoval šablonu upjatého profesora, ale naopak diskutoval se studenty jako sobě rovnými a při svých přednáškách neváhal mluvit i o dosud tabuizovaných tématech.
Roku 1883 začal redigovat vědeckou revue Athenaeum. Počátkem roku 1866 mu jeho kolega Jan Gebauer svěřil k otištění úvahu o nutnosti dalšího přezkoumání pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk příspěvek opatřil vlastní statí a z problému vznikl celonárodní spor. Masaryk doslova probojoval vítězství pravdy - ale cenou za to byla ztráta důvěry v národě.
Pochopil, že je třeba teorii převézt do praxe, a tak se dostal od vědy k politice. Jako název pro směr, který zastával, zvolil "realismus": cílem mělo být vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice. Spolu s historikem Janem Herbenem a svými stoupenci začal vydávat časopis Čas, určený na rozdíl od Athenaea pro širší kruh čtenářů.
Političtí realisté rychle nabývali vlivu na mladší inteligenci. Ale pokud by se chtěli dostat do parlamentu, museli se přidat k jedné z dvou velkých stran. Po neúspěšném jednání se staročechy byli koncem roku 1890 přijati do mladočešské strany a na jaře příštího roku získali mandáty do říšské rady. V prosinci 1891 byl Masaryk zvolen i do zemského sněmu. Ale uvědomil si, že na politickou práci ještě není dostatečně připraven a v září 1893 se obou mandátů vzdal.
Téhož roku také založil revui Naše doba, kde uveřejňoval své studie. Některé vyšly i v knižní podobě - např. Česká otázka nebo Otázka sociální.
V září 1899 byl v Kutné Hoře odsouzen žid Hilsner - prý za rituální vraždu. Masaryk veřejně vystoupil a vynutil revizi procesu, kdy byl původní rozsudek zrušen, a Masaryk se stal terčem antisemitské kampaně.
V této atmosféře vznikla na jaře 1900 česká strana lidová, jak se oficiálně pojmenovali političtí realisté. Strana, jejíž vůdcem se stal Masaryk, byla sice nepočetná, ale vlivná vzdělaností a aktivitou členů. Roku 1905 se rozšířila o politickou skupinu kolem Osvěty lidu a přijala jméno Česká strana pokroková. Po uzákonění všeobecného hlasovacího práva v roce 1907 se Masaryk rozhodl kandidovat za pokrokovou stranu do říšské rady a zvítězil.
V roce 1909 zahájil na žádost svých chorvatských žáků souboj s rakouskou diplomacií: machinace ministra zahraničí Aehrenthala měly posloužit rakouským plánům na Balkáně i za cenu životů mnoha lidí neprávem obžalovaných z velezrady. Masaryk na sebe vzal úkol tyto machinace odhalit a zachránit obviněné. Roku 1911 byl znovu zvolen do říšské rady. Svou usilovnou prací nakonec před celým světem odhalil podvody včetně padělání dokumentů rakouské diplomacie a jeho jméno se stalo známé po celé Evropě.
Rakouská politika na Balkáně směřovala k válečnému konfliktu se Srbskem. Masaryk válku předvídal, ale netušil, že je už tak blízko...

3. LÉTA 1914 - 1918

3.1. Vypuknutí 1. světové války

28. června 1914 byl v Sarajevu několika vlasteneckými srbskými mladíky zavražděn následník habsburského trůnu František Ferdinand. Atentát byl jen záminkou k výpravě rakousko-uherského vojska proti Srbsku. Tím se v srpnu 1914 rozpoutala světová válka, ve které proti sobě bojovaly státy Trojspolku (Rakousko-Uhersko, Německo a Turecko) a Čtyřdohody (Rusko, Francie, Anglie a Itálie).
Masaryka zastihla válka v Německu. Po návratu do Prahy sklíčeně sledoval mobilizaci, kdy si čeští vojáci za pochodu zpívali píseň "Červený šátečku, kolem se toč, táhneme na Rusa, nevíme proč." Brzy se začalo proslýchat, že se na frontě zdráhali bojovat nebo se dobrovolně vzdávali Rusům.
Masaryk byl rozhodnut pracovat pro rozbití habsburské říše. Dvakrát zajel do Holandska, kde se seznamoval s plány spojenců. Rozhodl se emigrovat a pracovat na straně dohodových velmocí pro osvobození Čechů a Slováků. Před vánoci 1914 odjel s dcerou Olgou za hranice. Nejdříve se v Římě sešel s tamějšími i jihoslovanskými politiky, aby se celkově zorientoval. V lednu 1915 odjíždí do Švýcarska, aby zahájil revoluci.
Masaryk si předsevzal obtížný úkol: přesvědčit dohodové státy, že je v jejich zájmu rozbít habsburskou říši, přestože většina státníků věřila v nutnost jejího zachování, a vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků, přestože na západě byla existence těchto národů takžka neznámá. Bylo nutné navázat kontakt s politiky spojeneckých zemí i s Prahou, sjednotit československé kolonie v zahraničí, proniknout do zahraničního tisku a založit vlastní tisk...
V březnu 1915 rozeslal okružní list všem českým koloniím a spolkům v cizině - - a oni se vyslovili, že Masaryka berou jako jediného vůdce. V dubnu 1915 zajel do Paříže a do Londýna, aby poznal stanovisko mocností. Domluvil se s francouzským spisovatel Denisem, aby na sebe vzal vydávání časopisu pro českou revoluci La nation tchegue (od května 1915 v Paříži) a zároveň založil ve Švýcarsku časopis Československá samostatnost, který vedl Lev Sychrava.
6. července 1915 pronesl v Ženevě památný projev k pětistému výročí upálení Jana Husa, kdy otevřeně vyhlásil boj proti habsburské nadvládě: "Idea nejčistší humanity nezakazuje, nemůže zakázat obranu. Naše reformace prohlásila s největší určitostí, že obrana není násilí. Naše reformace dává toto pravidlo: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používati; avšak proti násilí budeme se bránit třeba železem."
Do Švýcarska za Masarykem přijel Edvard Beneš, kterému se podařilo 1. září 1915 prchnout přes bavorské hranice. Nastalo rozdělení úloh: Sychrava zůstane ve Švýcarsku, Beneš bude československou akci řídit v Paříži a Masaryk se usadí v Londýně. 5. září 1915 Masaryk opouští Ženevu a spolu s Benešem odjíždí do Francie.

3.2. Ve Francii a v Anglii

V Paříži se Masaryk zdržel od 6. do 24. září 1915. Masaryk ji před válkou nenavštěvoval, neměl zde osobní známosti - ty však měl Beneš, který zde absolvoval právnickou fakultu, a zejména Slovák Milan Rastislav Štefánik, který si kouzlem své osobnosti zjednával přístup i do nejvyšších společenských kruhů. K oboum cítil naprostou důvěru, a tak mohl přesídlit do Londýna, kde mu na univerzitě bylo nabídnuto místo profesora o slovanských věcech. Masaryk v Británii rychle nabyl významného postavení.
Přesto ho trápily dvě věci: nevěděl co se děje s jeho rodinou. Byl označen jako vlastizrádce, jeho jmění bylo zabaveno. Dcera Alice byla v rakouském vězení a měla být popravena. Jeho syn Herbert zemřel na tyfus. O ženu se prý postarali jejich pražští přátelé. Co je se synem Janem, nevěděl...
Také poznával, že kromě několika lidí český národ nikdo neznal. Věděl, že pokud se Čechové nebudou snažit sami, válka pro ně skončí bez následků.
V Paříži byl vytvořen Český zahraniční komiktét, který 14. listopadu 1915 vydal památné Prohlášení, které kromě Masaryka podepsali zástupci všech českých a slovenských zahraničních kolonií.
Štefánik Masarykovi umožnil rozmluvu s francouzským premiérem Briandem. Sešli se 3. února 1916; Briand ihned pochopil Masarykův plán a slíbil mu podporu. Svůj slib splnil.
Masaryk se ještě před návratem do Londýna dohodl se svými spolupracovníky, aby revoluční orgán nebyl nazýván komiktétem, ale Československou národní radou (francouzsky Conseil national des pays Tcheque, t.j. Národní rada českých zemí - Štefánik si nepřál, aby se do francouzského názvu dostal slovenský prvek, protože o Slovácích toho na západě vědí ještě méně než o Češích).
V Anglii byl Masaryk opět slavnostně uvítán. Přednášel o problému malých národů v evropské krizi. Přes přátelství a sympatie se setkával také s odporem - v žádné jiné zemi totiž Rakousko nemělo tolik přátel jako tam. Koncem listopadu 1916 založil Masaryk v Londýně Českou tiskovou kancelář, odkud se anglickým novinám dodávaly zprávy o tom, co se děje v Rakousku - Uhersku a v národech jím utlačovaných.
Masaryk ale věděl, že pokud si Češi a Slováci chtějí vymoci uznání vlastního státu, musí bojovat. Horlivě jednal o to, abychom měli na bojištích vlastní vojsko, protože tím bychom se dostali světu ještě více na oči a také tím dali výraz smýšlení svého národa.
V Rusku zřídili hned po vypuknutí války tam usedlí Čechové dobrovolnickou Českou družinu. Naši dobrovolníci vstupovali do americké armády, když Spojené státy vypověděly v dubnu 1917 válku Ústředním mocnostem. Toto ale Masaryka neuspokojovalo: naši vojáci se zařazením do ruského nebo amerického vojska stávali neviditelnými. Masaryk chtěl viditelnou československou armádu na bojišti.
5. května 1917 proto odjíždí z Anglie do Ruska.

3.3. V Rusku

V březnu 1917 revoluce smetla carský trůn a celou carskou vládní soustavu. Sám car ale proti Masarykovi zaujat nebyl. Cesta do Ruska je otevřená a v noci z 15. na 16. května přijel Masaryk do Petrohradu s nadějí, že se za několik týdnů bude moci vrátit na západ, ale čekal ho tu bezmála rok dramatického zápasu.
V celé zemi propadající rozvratu se ale ukazovaly nesmírné potíže. Masaryk kolem sebe shromáždil skupinu schopných mužů a zahájil úmorné vyjednávání s úřady a nábor v zajateckých táborech. Jeho cílem bylo vytvořit co největší samostatné československé vojsko a poslat je do Francie; proto v Rusku od počátku spolupracoval i s francouzskými politiky a vojáky.
Prvním ministrem zahraničí v ruské vládě po revoluci byl Masarykův přítel profesor Miljukov, který jeho plán o rozbití Rakouska-Uherska schvaloval, ale v květnu 1917 z vlády odešel a vládu na sebe strhl radikálnější Kerenský, který dával najevo svoji nechuť vůči Čechům a Slovákům a jejich požadavkům.
Změna nenastala, ani když bolševici provedli v listopadu 1917 druhou proletářskou revoluci.
Masaryk viděl, že ruská armáda se bortí a brzo odejde z bojiště. Jeho práce pro československou armádu se však přece krok za krokem dařila. Kerenský ale neměl pro myšlenku samostatné armády, která by byla součástí spojeneckých vojsk, pochopení, a proto dal jako ministr války rozkaz, aby československé vojsko tvořící armádu bylo rozpuštěno.
Brigáda se ale naštěstí zachránila bitvou u Zborova 2. července 1917, kde dostala vlastní úsek na frontě a porazila silnější rakouské vojsko. A když se ruské vojsko přesto dalo na ústup, československé vojsko je krylo a položilo za ně mnoho životů. Ruští generálové žasli nad jejich útočností a dovedností.
Masaryk v těchto dnech několik nocí nespal napětím a když poznal výsledek, telegrafoval československé brigádě: "Jsme hrdi u vědomí, že potomci husitů, bojovavších ve jménu svobody, spravedlnosti a národní svéprávnosti, vykonali a vykonají svou povinnost vůči národu, demokracii a lidstvu."
Ministr Kerenský změnil po bitvě u Zborova své stanovisko. Generál Duchonin, náčelník generálního štábu ruské armády, dal 9. října 1917 povolení, aby si Čechové a Slováci vybudovali celý armádní sbor. Mezitím Masaryk začal jezdit mezi vojáky a silou své osobnosti i přesvědčivostí svých slov rozněcoval nadšení k dalšímu boji.
V Petrohradě také jednal francouzský ministr Albert Thomas a ruský generální štáb svolil, aby tři tisíce československých vojáků bylo převezeno přes Archangelsk do Francie.
Nastaly však nové překážky: přinesla je v listopadu 1917 Velká říjnová revoluce, která vše od základu změnila.
Bolševický převrat začal v Petrohradě, kde Masaryk právě pobýval. Přátelé mu domluvili, aby odjel do Moskvy, ale ani tam nebylo lépe. Cestou od nádraží se ocitl na místě, kde na sebe bolševici a vládní vojsko začali střílet. Na poslední chvíli se ukryl v hotelu, který byl šest dnů ostřelován a nakonec se octl v rukou bolševiků. Odjel tedy do Kijeva - opět přímo doprostřed válečné vřavy.
Nakonec vypukl boj mezi bolševiky a Ukrajinou, která uzavřela mír s Rakouskem a Německem. Československé vojsko bylo rozložené právě na Ukrajině a hrozilo mu tedy velké nebezpečí. V polovině února 1918 se Masarykovi podařilo sjednat s bolševiky, kteří po desetidenním obléhání dobyli Kijev, dohodu, podle níž byla československému vojsku zajištěna neutralita a povolen volný odchod z Ruska cestou na Vladivostok.
Masaryk vyrostl v očích legionářů v legendu. Pro všechny vojáky byla jeho roční přítomnost štěstím, protože díky jeho neúmorné práci, předvídavosti a rozhledu se mu podařilo vyvést naši armádu z chaosu živou a zdravou. Získal si naprostou oddanost všech a byl pro ně jediným vůdcem revoluce.
Měl ale ještě další naléhavé poslání. Od dubna 1917 byly ve válce také Spojené státy americké a mohutně posílily západní frontu. Konec války začínal být na dohled a americký prezident Woodrow Wilson se stál důležitým činitelem v jednání o podmínkách míru. Evropští spojenci již byli získáni pro myšlenku československého státu, ale Amerika počítala se zachováním rakouské říše tak, aby umožňovala svým státům autonomní rozvoj. Wilson to výslovně formuloval ve svých čtrnácti článcích, které vydal 8. ledna 1918. Bylo tedy nutné přimět i jeho ke změně stanoviska.
3. března 1918 odvážely první vlaky naše vojsko z Ukrajiny a 7. března, v den svých osmašedesátých narozenin, odjíždí Masaryk do Ameriky.

3.4. V Americe

Masaryk strávil přes tři týdny ve vlaku sibiřské dráhy. Pokud mu to obtížná jízda dovolila, ve dne psal anglicky svůj nový spis Nová Evropa, ve kterém se obracel na západní spojence a předkládal jim svou vizi poválečné Evropy. Když dojel do Vladivostoku, dověděl se o vítězství československé armády v bitvě u Bachmače.
V hlavním městě Japonska Tokiu byl již 8. dubna 1918. Americký vyslanec ho zde požádal, aby napsal prezidentovi Wilsonovi pamětní spis o ruských poměrech a zejména bolševismu. 10. dubna mu Masaryk tedy poslal velmi obšírné memorandum o stavu Ruska a také ho upozornil na význam a úspěchy československých legií. V Japonsku se zdržel do 20. dubna a o devět dní později vstoupil na americkou půdu.
Jeho první cesta vedla do Chicaga, kde žilo nejvíce Čechů. 5. května tam byl uvítán tak triumfálně, obklopen davy a zasypáván květinami, že Chicago něco podobného ještě nevidělo! Vítali ho nejen Češi, ale také Američané, když se 9. května objevil v sídle vlády, ve Washingtonu.
Masaryk si získal Ameriku zvláštním způsobem. V průvodu přátel si vyjel do Gettysburghu, kde je slavný hřbitov bojovníků, kteří padli roku 1863 v boji za osvobození otroků. Tehdejší prezident Lincoln hřbitov zasvětil touto řečí: "Tento národ, milující svobodu a oddaný rovnosti, chce zachovat na zemi vládu národa, národem a pro národ." Američané si povšimli jeho návštěvy a rozuměli, že Masaryk je vyznavačem Lincolnovy myšlenky.
Poté začala jeho obvyklá agitace: psal články do novin, nechal se vyslýchat od novinářů a rozjel se přednášet po celé zemi. Na svých přednáškách se 30. června 1918 octl ve městě Pittsburghu, kde mu slovenské organizace předložily náčrtek prohlášení, o čem se Češi a Slováci dohodli, budeme-li mít samostatný stát. V Pittsburghské dohodě bylo mimo jiné řečeno, že společným státem bude republika, Slovensko bude mít vlastní administrativu, sněm, soudy a slovenština bude úředním jazykem. Masaryk tuto dohodu schválil a podepsal.
19. června 1918 ho prezident Wilson pozval k setkání. Masaryk otevřel prezidentovi oči na habsburskou dynastii. Jak si ho Wilson vážil, dosvědčuje i skutečnost, že ho při odchodu požádal, aby mu nadále sděloval své názory na aktuální události.
Radost Masarykovi kalil osud československých vojáků na Sibiři. V čele bolševické vlády stáli dva muži - Lenin, který našemu vojsku přál, aby pokojně odešlo přes Vladivostok do Francie, a ministr vojenství Trocký, který chtěl, aby vojsko nechalo v Rusku své zbraně. Vojáci tedy poslechli; ale když viděli, jak doprava vázla a jak byli napadáni i rakouskými nebo německými zajatci, považovali Trockého rozkaz za ortel smrti. Ale naše legie se jen tak nevzdaly: zavedli si přísnou kázeň, vojenskou přísahu zavedli podle písně "Ktož jsú boží bojovníci" a podařilo se jim obnovit frontu proti Rakousku-Uhersku na Sibiři! Legie ale také volaly o pomoc a Masaryk mnoho nocí nespal... Několika memorandy působil na Wilsona i vlády ostatních Spojenců. Až se 3. srpna 1918 Spojenci rozhodli poskytnout naší sibiřské armádě vojenskou i hmotnou pomoc. Ke konci srpna již Sibiř poslouchala české velení...
Odvaha a vytrvalost československých vojáků překvapily celý svět a legie prokázaly Rusku a Spojencům velkou službu. Všechny vlády se konečně začaly vážně zabývat českou otázkou.
Jako první uznala naše právo na samostatnost a Československou národní radu jako nejvyšší orgán 29. března 1918 Francie, 9. srpna následovalo prohlášení anglické vlády uznávající tři československé armády (V Rusku, ve Francii a v Itálii) za jednotnou spojeneckou armádu. 3. září byla podepsána smlouva Beneše s Anglií, která Československé národní radě přiznávala právo na diplomatické zástupce, účastnit se všech spojeneckých konferencí a všechna ostatní práva, která má mít samostatný stát. 9. září prohlásila washingtonská vláda, že uznává válečný stav mezi československým a německým i rakouským vojskem a nejvýrazněji ze všech států řekla, že Československou národní radu uznává de facto za vládu skutečnou. 3. října totéž řekl italský ministerský předseda.
Německo bylo donuceno v bitvách tolik ustupovat, že nakonec uznalo svou porážku. S ním bylo poraženo i Rakousko, Bulharsko a Turecko. Rakousko se ale postranními cestami snažilo zachránit: venku prosbami o příměří u prezidenta Wilsona a doma prohlášením Karla I. k rakouským národům, že jim zajistí autonomii. Nad vším ale bděli Masaryk ve Washingtonu, Beneš v Paříži a Štefánik odjížděl jako generál k sibiřskému vojsku...

4. Prezident

4.1. Vznik Československé republiky

Pro naše revolucionáře v říjnu nastal velmi napjatý okamžik. Ale naštěstí se Masarykovi a Benešovi podařilo Spojence přesvědčit, takže 15. října uznali prozatimní československou vládu: Masaryka jako prezidenta, předsedu vlády a ministra vnitra, Beneše jako ministra zahraničí a Štefánika jako ministra války.
18. října Masaryk koncipuje Washingtonskou deklaraci - Prohlášení nezávislosti československého národa, ve které proklamoval hlavní demokratické principy jak vnitřního uspořádání, tak zahraniční politiky budoucího československého státu jako demokratické parlamentní republiky: "Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná; na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty posloužily vítězství světla - vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii, věříme ve svobodu."
V ten den ráno byla na domě, ve kterém Masaryk bydlel, vztyčena červenobílá vlajka, před polednem bylo prohlášení odevzdáno prezidentovi Wilsonovi, odpoledne zástupcům tisku. Pod dojmem této deklarace odpověděl Wilson ještě téhož dne Rakousku-Uhersku, že s ním už nemá o čem jednat. Masarykovi poslal dopis: "Nemusím Vám říkat, s jakým pohnutím jsem četl Prohlášení nezávislosti vydané Československou národní radou: myslím, že má poslední odpověď Rakousku Vám dá plný odhad mého stanoviska v této věci. Můžete být jist, že můj zájem je hluboce vznícen."
Praha se o Prohlášení nezávislosti dověděla 21. října. Zatímco Česká národní rada projednávala v Ženevě konkrétní postup ustavení státu s delegací pražského Národního výboru, 28. října 1918 byla zveřejněna nóta rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho o přijetí Wilsonových podmínek míru (a tedy kapitulaci Rakouska-Uherska) a v Praze byl spontánně zástupci předsednictva Národního výboru před shromážděnými davy na Václavském náměstí vyhlášen samostatný československý stát. První neurčité zprávy o převratu v Praze došly do Ženevy 30. října. Čeští delegáti podepsali následujícího dne prohlášení schvalující všechny kroky prozatimní vlády a vyhlášení samostatného československého státu v republikánské formě.
Národní výbor československý plnil funkci jakési dočasné vlády, dokud oficiálně uznaná vláda pobývala v zahraničí (Masaryk v USA, Beneš na pařížské mírové konferenci a Štefánik u československých legií na Sibiři). Uskutečněním rozhodnutí o šestinásobném rozšíření počtu svých členů formou volby uvnitř jednotlivých politických stran vzniklo revoluční Národní shromáždění československé. Na jeho první schůzi, která se 14. listopadu 1918 konala v Thunovském paláci, byla z moci revoluce habsbursko-lotrinská dynastie prohlášena za sesazenou z českého trůnu a Tomáš Garrique Masaryk byl zvolen prezidentem republiky.
Masaryk právě pobýval v New Yorku, když mu přišly telegramy oznamující jeho zvolení prezidentem. Rozloučil se s prezidentem Wilsonem a se svými přáteli, také podepsal první půjčku pro český stát - deset milionů dolarů na potraviny, a 20. listopadu odjížděl s dcerou Olgou od amerických břehů.
Cestou se zastavil v Anglii a ve Francii u svých přátel, aby jim poděkoval za pomoc, navštívil české vojáky v Darney a přes Itálii a Rakousko se vracel do Čech.
20. prosince stanul na české půdě a v slzách ji zlíbal...
Do Prahy dojel druhého dne po poledni. Následovala cesta Prahou, uvítací řeči, stisky rukou i objetí starých přátel, fanfáry ze Smetanovy Libuše znějící z Národního divadla. Královsky byl uveden na Hrad a složil slavnostní slib prezidenta Národnímu shromáždění. Své vladařské zásady prohlásil Masaryk ve svém prvním poselství k národu 22. prosince 1918.
Americký spisovatel Hudleston o našem prvním prezidentovi napsal, že je nejschopnějším mužem Evropy: "Mužem velikých vědomostí a hluboké kultury, mužem mimořádné duševní síly... K jeho hlubokým vědomostem se druží čistota jeho charakteru, která mu zjednává úctu. O jeho upřímnosti není pochyby. Nic nepokazilo jeho vyrovnaný charakter, jeho smysl pro pořádek, jeho požadavek poctivého jednání a jeho mírové snahy... Veškeré zájmy, celá budoucnost Československa leží v zachování míru. To je pravdivé ve všech zemích, ale o žádné zemi to není tak samozřejmé a nepopíratelně pravdivé jako o Československu."

4.2. V úřadu prezidenta

Masaryk získal prezidentský mandát celkem čtyřikrát: kromě roku 1918 byl zvolen ještě v letech 1920, 1927 a 1934.
Za jeho vedení překonal nový stát během pěti let své existence největší obtíže a měl již dobře fungující ústavní správu, silnou měnu a prosperující hospodářství, v mezinárodní politice byla oceňována jeho iniciativa dobré vůle a vzájemného porozumění.
Jeho rodinný život už ale takové štěstí neprovázelo - jeho manželka Charlotte se po válce již nezotavila ze své těžké nemoci a v květnu 1923 zemřela. Péče dcery Alice se dělila mezi jeho domácnost a Československý červený kříž, jehož byla zakladatelkou. Mladší Olga byla provdána za švýcarského lékaře a syn Jan většinou pobýval v zahraničí jako diplomat.
V té době Masaryk pracoval na své knize Světová revoluce, ve které si uvědomuje, že i událost tak negativní jakou byla světová válka měla i pozitivní smysl.
Masaryk se také aktivně podílel na knize svého přítele Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem.
Český lid svého "tatíčka Masaryka" jednomyslně zbožňoval, sympatie ale probouzel i u zahraničních návštěvníků. Národ v něm hledal svoje existenční jistoty, pojmenovával po něm instituce, ulice, náměstí, stavěl mu pomníky a sochy. Jeho osobnost v obecném podvědomí nabývala monumentality.
I v druhém desetiletí své existence zůstávalo Československo věrno svým tradicím, i když duchovní atmosféra Evropy se začala měnit: heslem se stával kolektivismus, ať už komunistický či fašistický. Stalo se zvykem pokládat pojem demokracie za překonaný. Masaryk se ale nevzdával: "Jediným lékem proti demokracii je - více demokracie."
První náraz osudné nemoci přišel v květnu 1934. Jeho zdravotní stav mu znemožňoval práci poté, co byl znovu zvolen prezidentem. Nechtěl ale abdikovat dříve, než bude jistota, že prezidentský úřad se dostane do rukou Edvarda Beneše, jediného politika, v němž viděl záruku, že Československo bude pokračovat v cestě správným směrem. Po překonání mnoha překážek se to podařilo a 14. prosince 1935 se Masaryk vzdal svého úřadu a novým prezidentem byl na jeho doporučení zvolen Edvard Beneš.
Zbytek života Masaryk strávil na zámku v Lánech. Dále se zajímal o veřejné dění, četl, přijímal návštěvy a vyjížděl si do okolí.
V noci z 1. na 2. září 1937 přišel poslední záchvat. Celý národ s úzkostí sledoval marný boj lékařů o jeho záchranu. Tomáš Garrique Masaryk zemřel 14. září 1937 ve věku osmdesáti šesti let.
Jeho syn Jan řekl novinářům: "Jak krásně žil, tak krásně zemřel. Mohlo by se to říci také tak: Nezhasl, ale dohořel..."

5. T. G. Masaryk a Slaný

Poprvé přijel Masaryk na oficiální návštěvu do Slaného 17. dubna 1898 na pozvání muzejního a literárního spolku "Palacký", aby se zúčastnil oslavy stého výročí narození Františka Palackého. Hlavní částí programu tehdy bylo Masarykovo vystoupení v přednášce "Odkaz Františka Palackého."
Na druhou oficiální návštěvu přijel Masaryk již jako uznaný vůdce národa 10. září 1921. Vzácného hosta vítaly slavnostně vyzdobené ulice a jásot lidí. Prezidentovi byli představeni nejvýznamnější představitelé města. T. G. Masaryk se také zapsal do pamětních knih. Poté se prošel městem a také si prohlédl nemocnici.
K dalším návštěvám již nedošlo. Čas od času ještě projížděl městem cestou do lánského zámku.
Tomáše Garriquea Masaryka nám v našem městě připomíná jeho bronzová socha na náměstí po něm pojmenovaném.

Vývoj rodinného chování

1. ÚVOD

V současné době je situace manželství a rodiny často diskutovaným problémem. Ať už hovoříme o rodinných vztazích z hlediska manželů a dětí či z pohledu společnosti a jejího celkového vývoje, vždy se setkáváme s mnoha těžko zodpovídatelnými otázkami. Myslím si, že je jistě každému přínosem získat alespoň základní informace z této oblasti.
Rozpad totalitního systému v roce 1989 znamenal pro Českou republiku změnu ve všech oblastech každodenního života. Zaniklo omezování ze strany státu, ale také socialistické výhody. Návrat k demokracii, právnímu státu a tržnímu hospodářství způsobil obrat v politické, ekonomické a sociální oblasti. Nová situace ovlivnila individuální smýšlení i životní styl každého občana, a to se nutně projevilo i v rodinném a reprodukčním chování obyvatelstva.
Ve své práci jsem se zabývala příčinami a důsledky jevů, které ovlivňovaly a ovlivňují zakládání a fungování rodin v České republice.

2. RODINA

2.1. Vymezení rodiny

Z odborného hlediska se rodina vymezuje jako primární, neformální a intimní skupina, která je tvořena lidmi spojenými příbuzenskými (manželskými, pokrevními) pouty a která plní funkci sexuální, ekonomickou, reprodukční a výchovnou. Je pro ní charakteristické intimní soužití ve společné domácnosti a její členové se řídí stálými vzory chování.
Rodina je přirozeným útvarem, který se vyskytuje v každé společnosti, v každé době i kultuře. Také se vymezuje pomocí společensky uznávaného manželského svazku muže a ženy, jehož účelem je plození a výchova dětí. Typický je kontakt tváří v tvář, vztahy vzájemné důvěry a intimity, člověk má zájem prosadit se celou svou osobností, a díky tomu je existence rodiny stabilní a dlouhodobá, přestože "členství" v ní může být dobrovolné.
Žádoucí rodina je taková, kde je soužití všech členů založeno na demokratických principech, solidaritě, pocitech sounáležitosti, soucitu, radosti a především lásce. Je zde zaručen zdravý vývoj všech jejích členů, především dětí. Panuje v ní harmonie a duševní pohoda. Každý její člen se v ní cítí bezpečný a ví, že se může kdykoliv obrátit na ostatní členy. Samozřejmostí je přirozená úcta mladších ke starším, ale také respekt a podpora práv a nároků těch mladších a bezbrannějších.
Manželství, kde nejsou děti, nebývá zpravidla nazýváno rodinou. V demografickém pojetí se hovoří o domácnosti dvojčlenné, popř. jednočlenné. Charakter rodiny nabývá manželství narozením dítěte.
Ze rčení "jaká rodina, taková společnost a takový stát" vyplývají dvě vzájemně provázané skutečnosti: znamená to, že oslabování rodiny zároveň oslabuje společnost; situace v rodině ovlivňuje celkové klima ve společnosti, její morálku, má i nepřímý vliv na ekonomickou úroveň a politický systém. Ze specifické pozice rodiny také vyplývá povinnost státu zajistit rodině potřebnou sociální péči, nebo alespoň rodinu ekonomicky neznevýhodňovat. Investice do rodiny znamená, že společnost bude ušetřena výdajů na boj proti kriminalitě, včetně kriminality mládeže, proti drogám, prostituci, gamblerství, ale i nezaměstnanosti. (Nejúčinnější ekonomickou podporou autonomie rodiny je však nepřímá podpora prostřednictvím snižování daní, zvyšování nezdanitelných částek, zvýhodnění hypoték apod.)

2.2. Funkce rodiny

a) Reprodukční - zajišťuje biologické trvání společnosti. Kromě samotného rozmnožování (otázka kolik mít dětí a jakého pohlaví) sem lze zahrnout i biologické zabezpečení života dítěte.
b) Ekonomická - představuje širokou škálu od vlastnictví předmětů denní i dlouhodobé spotřeby, financování domácnosti, až po bydlení a vlastnictví nemovitostí.
c) Výchovná - proces neustálého působení, příkladů, varování i trestání. Správná výchova vede ke spokojenosti, k vědomí prospěšnosti v životě i k lepším charakterovým vlastnostem jedinců.
d) Ochranná - ochrana členů rodiny je nejen otázkou rodinné cti, ale především výrazem humánním a etickým od zabezpečení života nemluvněte až po služby lidem starým a nemohoucím. Fungující rodina poskytuje svým členům útočiště a ochranu před zlobou a nepochopením v okolním světě.
e) Duševně hygienická - rodina může sloužit pro své členy jako nastavené zrcadlo, které odráží jejich chování, ale také je usměrňuje. Kde jinde než v rodině by měl být člověk schopen odhalit své nitro, ale i přijmout kritiku a usměrnění v případech, kdy nejedná správně?
f) Kulturní a hodnotová - z generace na generaci se přenášejí nejen kulturní symboly a tradice, ale i tak samozřejmé věci jako je jazyk nebo ctnosti např. pravdomluvnost, úcta k druhým lidem i k sobě, spravedlnost, pracovitost. Od hodnot se odvozují příslušné normy, právní i mravní, neboli hranice, které určují správné, žádoucí nebo zákonné jednání. Člověk se učí chápat základní pravidla sociálního života a základní způsoby správného chování, učí se, co se smí a co se nesmí.
g) Další důležité funkce - zdroj morálních hodnot, oáza bezpečí a citového zázemí. Chování člověka ve společnosti je odrazem jeho chování v rodině.

3. VÝVOJ RODINNÉHO CHOVÁNÍ DO R. 1989

3.1. Rodina a stát

V období před rokem 1990 zasahoval stát do konkrétní situace jednotlivců i rodin stále více svými opatřeními sociální či ekonomické povahy. Stát se přiklonil k tomu, že rodina je základem společnosti hlavně z důvodu péče o děti. Výchova dětí se tedy stávala záležitostí státu, který přebíral podstatnou část péče o mladou generaci. Již od mateřských školek bylo úkolem školy formovat "nového socialistického člověka", oproštěného od "buržoazních (individualistických) přežitků doby minulé."
Výměnou za lidskou svobodu nabízel stát sociální jistoty např. stálé zaměstnání, bezplatnou zdravotní péči, předškolní a školní výchovu, levné školní a závodní stravování a plošné sociální dávky - to vše na nízké, ale ještě dostačující úrovni. Zároveň však neměl občan jinou volbu. Právo na práci se stalo povinností.
Totalitní stát tedy převzal vedle role distributora sociálních jistot také roli univerzálního živitele a vzdělavatele. Vzdělání nenacházelo odraz ve společenském ohodnocení, pracovitý měl stejný plat jako lajdák. Ztratilo reálný smysl být aktivní a pracovitý. Bylo nebezpečné vybočit z průměru. To vše vedlo k pasivitě, závislosti i parazitování na práci druhých.
Vznikal tak relativně pohodlný život, který omezoval vlastní aktivitu a nutil k přizpůsobení se. V podvědomí obyvatelstva se vytvořila jistota určitých "práv", která socialistická společnost zaručovala, čímž byl usnadňován jinak nelehký život. Z hlediska populačního vývoje jde především o pocit práva na uzavření manželství po dosažení zletilosti a povinnost společnosti zabezpečit novou rodinu zčásti i finančně. Dále právo na pokud možno okamžitý a snadný rozvod, právo na interrupci, právo na zdraví.
Rodiny se v tomto období pokoušely přizpůsobit novým podmínkám. Každý člověk si vytvořil jakýsi dvojí pohled na skutečnost a došlo tak ke vzniku tzv. dvojí řeči: řeč a realita pro vystupování na veřejnosti a skutečnost a řeč domova a rodiny. Lidé se uzavřeli do sebe, většina z nich zlhostejněla a starala se především o blaho svoje a své rodiny.

3.2. Rozdělení rolí v rodinách

Vidina rovnoprávnosti obou pohlaví se zdála přitažlivou, stačilo jen odstranit mužskou ekonomickou převahu. "Emancipovaná" pracující žena tak zastávala dvojitou funkci - matky a pečovatelky o děti a pracovnice v národním hospodářství. Nebylo ale jisté, co vlastně ocenit více. Na ženu bylo nakládáno příliš mnoho úkolů, ale většina rodin by bez jejího příjmu nemohla vystačit.
Tím, že se dostala do zaměstnání, se rozšířil nejen její celkový duševní obzor, ale díky své finanční nezávislosti také získala vyšší sebevědomí. Bohužel se ale předpokládala téměř plná zaměstnanost žen včetně matek malých dětí. Zaměstnaná žena má ale méně času a je méně ochotna vykonávat všechny domácí práce, a tak po nějakém čase většinou nastávaly problémy v soužití.
Také ale bylo oslabeno postavení mužů a jejich sebevědomí výrazně utrpělo. Jejich výdělek nestačil ani na pokrytí základních potřeb rodiny, mnoho živnostníků přišlo o zdroj obživy i o své sociální postavení.

3.3. Sňatečnost, rozvodovost a porodnost

Po nástupu komunismu došlo k prudkému poklesu plodnosti. Největší úspěch v řešení tohoto problému byl zaznamenán po srpnu 1968, v období vlády Gustava Husáka, kdy byl přijat souhrn sociálních a ekonomických opatření v pomoci rodinám s dětmi. Stát podporoval především sňatečnost a porodnost. Výrazně byla prodloužena placená mateřská dovolená, byl zaveden mateřský příspěvek (vyplácen do dvou let po narození nejmladšího dítěte) a zvýšila se i podpora při narození dítěte. Novomanželům do věku třiceti let se poskytovaly úrokově výhodné půjčky na pořízení a vybavení bytu. Tato opatření byla navrhována již počátkem šedesátých let, ale k realizaci došlo později a jejich účelem bylo uklidnění politické situace. Následkem toho vznikla známá populační vlna silnějších ročníků.

Společnost přiznávala vyšší vážnost ženě vdané než ženě rozvedené nebo svobodné. Převážná část rodičů měla také určitý odpor k nesezdaným svazkům mladých lidí, takže v těchto nesezdaných manželstvích žil jen minimální počet osob. Všeobecně bylo ve společnosti vytvářeno klima "vdavekchtivosti" mladých žen.

Tab. č. 1: Sňatečnost podle vzájemného věku snoubenců (1967):

Věk ženicha Celkem Věk nevěst
16 17 18 19 20 21 22 23 24
do 17 110 9 44 24 21 6 4 - 2 -
18 2 121 94 320 849 430 189 111 66 27 12
19 3 976 144 456 1392 521 240 95 49 38 19
20 6 123 81 378 1667 1164 603 266 124 65 43
21 13 816 130 518 2882 3406 3023 2106 899 403 202
22 17 153 130 682 3282 3936 3416 2668 1568 735 347
23 14 138 87 515 2576 2726 2691 2215 1480 877 415
24 11 089 79 347 1807 2098 1969 1671 1159 800 465

Nejvyšší intenzita sňatečnosti se u mladých mužů trvale pohybovala ve věkovém intervalu 22 - 25 let, tedy ihned po návratu z presenční vojenské služby, u svobodných žen v intervalu 19 - 23 roků, tedy brzy po dokončení přípravy na povolání. Nejčastějším věkem vstupu do manželství byl u mužů věk 21 - 22 let, u žen 18 - 20 let. K tomuto modelu přispěl také systém vzdělávání, který upřednostňoval přípravu na dělnická povolání, a omezené možnosti jiné seberealizace.
Značná část sňatků se uzavírala po krátké známosti a důvodem k uzavření manželství bylo těhotenství snoubenky. Obavy z nebezpečnosti hormonální i jiné ženské antikoncepce a nechuť k užívání mužských ochranných přípravků byly velmi časté. V případě nechtěného těhotenství se sice jako řešení nabízela interrupce (a více než 90 % žádostí o ni bylo povoleno), ale vzhledem k obavám z následků přerušení prvního těhotenství byl výsledkem nízký sňatkový věk a nízký věk prvorodiček. Zároveň také rychle rostl počet potratů mladých vdaných žen a následně i zvyšující se rozvodovost mladých manželství, uzavíraných někdy jen pro legitimování dítěte či spíše matky jako vdané ženy. Časná plodnost žen byla soustředěna do krátkého věkového období: průměrný věk matek při narození prvního dítětě nedosahoval ani 23 let, druhého ani 26 let. Modelem české rodiny byla rodina se dvěma dětmi.
Tab č. 2: Kolik chtějí mít dětí (průzkum z r. 1965):

Celkem 0 1 1-2 2 2-3 3 4 5+ neví neu-dáno
Hoši 100 0,3 2,6 3,4 45,9 20,3 19,5 4,2 1,0 2,2 0,6
Dívky 100 0,4 1,4 1,8 42,8 26,0 21,0 4,6 1,0 0,8 0,2
Celkem 100 0,4 1,8 2,4 43,8 24,1 20,5 4,5 1,0 1,2 0,3

Výrazně se projevoval tzv. sendvičový efekt. Matky své dospívající dcery spíše podporovaly k brzkému rodičovství a sňatek se obvykle realizoval okamžitě, jakmile byl legálně možný. Pokud se mateřství uskutečnilo mezi 21 až 23 rokem, byla rodina babičky ve čtvrtém deceniu jejího života ještě na vrcholu svých zdrojů a mohla tedy mladou rodinu podporovat ekonomicky (a na venkově i fyzicky při stavbě rodinného domku). Pomoc mladé rodině už nebyla nutná, když na matky mladých matek padla jiná zátěž - starat se o své vlastní staré rodiče. Kdyby byl rozestup mezi generacemi tradičních 26 - 30 let, střední generace by nestihla pomoci nové generaci dříve, než by tuto pomoc nutně potřebovala generace odcházející.
Typická byla také trvale vysoká sňatečnost. V Československu v 70. letech vstupovalo do manželství kolem 95 % svobodných mužů a 97 % svobodných žen. Jen tři ženy a pět mužů ze sta zůstávalo tedy doživotně svobodných!
Manželství tedy uzavírali často i lidé fyzicky nebo duševně postižení, částeční nebo úplní invalidé, absolventi zvláštních škol atd. Taková manželství se však zpravidla rozpadala - vysoká sňatečnost tedy zvyšovala i míru rozvodovosti.
Finanční a bytové problémy mladých lidí řešili často rodiče a stále více byla očekávána i pomoc od státu. Místo toho, aby byl byt podmínkou pro uzavření sňatku a založení rodiny, stalo se založení rodiny předpokladem k získání bytu. 95 % mladých manželství bydlelo bezprostředně po sňatku u rodičů (častěji u rodičů ženy). Byty byly přednostně přidělovány ženatým mužům.
Na základě těchto rysů se obyvatelstvo Československa svým chováním výrazně přiřazovalo k ostatním zemím východní Evropy a vzdalovalo většině západoevropských zemí.

4. RODINNÉ CHOVÁNÍ PO R. 1989

4.1. Nová situace a změny

Rok 1989 byl zlomem, kdy došlo k odstranění politické nesvobody. Vlivem působení nových životních podmínek došlo v České republice k obratu v rodinném chování. Nově vzniklá situace ve sféře hospodářské, politické i sociální způsobila změny myšlení a chování, způsobu života i hodnotové orientace obyvatelstva.
Dřívě zaujímaly manželství a rodina zcela dominantní postavení v životě mladých lidí. To se v současné době mění. Vysokou hodnotu si sice stále udržuje, ale dostává se do konkurence s novými možnostmi osobního rozvoje.
Otevření hranic umožnilo svobodu cestování, vlivem toho bylo také možno získat nové pracovní zkušenosti v cizině. Vznikly příznivější podmínky pro studium na středních a zvláště vysokých školách, pro samostatné podnikání a různé zájmové činnosti doma i v zahraničí, zkrátila se i základní vojenská služba. Zcela neznámým faktorem se stala nezaměstnanost postihující zejména méně kvalifikované lidi a čerstvé absolventy škol. Změny v tržním hospodářství (zavedení volných cen, daně z přidané hodnoty apod.) ovlivnily životní úroveň zejména mladých rodin s dětmi. Bytová výstavba byla omezena, stouply ceny nemovitostí i nájemného. Trh s byty byl omezen a pro většinu mladých lidí jsou byty z finančního hlediska nedostupné.
Při změně politického režimu nepředvídala část obyvatel s tím spojenou změnu systému sociálního. Volný trh přináší smluvní ceny výrobků a služeb, ale také pracovních sil. Výrazně se projevil menší vliv státu na sociální ochranu a život jednotlivce i rodiny. Hodně bylo také omezeno i poskytování dřívějších životních jistot.
Obyvatelstvo bylo nuceno se rychle přizpůsobit dané situaci. A tak se vytvořily předpoklady pro nový režim rodinného a reprodukčního chování.

4.2. Sňatečnost

Pro mladou generaci je vstup do manželství a narození dítěte velmi závažným rozhodnutím ovlivňujícím celý budoucí život. Sňatečnost je částečně závislá na vnějších podmínkách, obzvláště na politické, ekonomické a sociální situaci při vstupu do manželství.
Pokud snoubenci shledají, že tyto podmínky nejsou vhodné k uzavření sňatku, dochází k jeho odložení na pozdější dobu. K odkládání sňatků přispívá kromě upřednostňování osobní seberealizace také vzniklá sociální nejistota a nedostatek finančně dostupných bytů pro mladé lidi.

Tab. č. 3: Sňatečnost v letech 1989 - 1997:

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
Počet sňatků 81 262 90 953 71 973 74 060 66 033 58 440 54 956 53 896 57 804

V roce 1990 se počet sňatků ve srovnání s rokem 1989 zvýšil o více než 9 tisíc. Česká spořitelna totiž sdělila, že od roku 1991 přestane vyplácet novomanželské půjčky. Dalším důvodem bylo zkrácení vojenské prezenční služby. Oproti roku 1990 bylo v roce 1991 uzavřeno o 19 tisíc sňatků méně; tento rok lze tedy považovat za počátek poklesu sňatečnosti. Od té doby počet uzavíraných sňatků každoročně klesá. Pouze v roce 1997 se počet sňatků mírně zvýšil, protože byl vstup do manželství odkládán do vyššího věku. V roce 1998 se počet uzavřených manželství opět snížil, a to o 2,8 tisíc.

Tab. č. 4: Průměrný sňatkový věk svobodných:

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
MužiŽeny 24,5821,83 23,9621,43 24,6622,24 24,7922,53 25,3623,20 26,1523,93 26,6924,59 27,1224,88 27,6525,43

Pozitivním rysem je úbytek počtu předčasných sňatků, t.j. sňatků žen ve věku do 20 let a mužů do 22 let. V roce 1989 představovaly takovéto sňatky svobodných mužů 35,1 % a svobodných žen 44,6 %, v roce 1997 pouze 15,1 % a 14,4 %. Snižuje se tedy intenzita sňatečnosti nejmladších a velmi mladých svobodných lidí. Předpokládá se, že v nízkém věku vstupují do manželství lidé s nižším vzděláním a kvalifikací, žijící především v menších obcích, kde jsou byty dostupnější.
Pokles intenzity sňatečnosti zvláště v letech 1992 - 1995 vedl ke snížení ukazatele na 71 % pro muže a 77 % pro ženy. V roce 1997 vlivem malého vzestupu úrovně sňatečnosti ve věku nad 25 let se jeho hodnota zvýšila u obou pohlaví jen o necelé dva procentní body a zůstala hluboko pod úrovní z počátku 90. let.

Tab. č. 5: Nejčastěji uváděné důvody bránící uzavření sňatku:

Důvod Celkem Bydlí odděleně Nesezdané soužití
abs. v % abs. v % abs. v %
Bydlení 156 27,1 133 27,6 23 24,5
Finance 125 21,7 92 19,1 33 35,1
Studium 112 19,4 98 20,3 14 14,9
Partnerský vztah 52 9,0 43 8,9 9 9,6
Věk 47 8,2 42 8,7 5 5,3
Svoboda 37 6,4 33 6,9 4 4,2
Jiné 47 8,2 41 8,5 6 6,4
Celkem odpovědí 576 100,0 482 100,0 94 100,0

Intenzita odkládání sňatků by byla ještě vyšší, kdyby mnoho sňatků nebylo uzavíráno pod tlakem těhotenství snoubenky - chtěného i nechtěného. Podíl prvních dětí narozených do osmi měsíců po uzavření manželství je vysoký a tvoří téměř polovinu.
Odkládání sňatků mladými lidmi mělo za následek stále rostoucí průměrný sňatkový věk svobodných snoubenců. Během roku 1997 vzrostl u obou pohlaví zhruba o 0,6 roku a v roce 1998 asi o 0,5 roku, takže dosáhl úrovně 28,2 roku u mužů a 25,8 roku u žen.
Nepřetržité několikaleté odkládání vstupu do manželství převážnou většinou mladých lidí způsobuje vzestup počtu potenciálních ženichů a nevěst. Tento růst neustále pokračuje. V budoucnosti se může projevit případný vzestup sňatečnosti vlivem postupného uzavírání dříve odkládaných sňatků v době zlepšení životních podmínek mladých lidí.

Tab. č. 6: Počty potenciálních ženichů a nevěst (v tis.):

Rok Svobodní muži ve věku Svobodné ženy ve věku
20-24 25-29 30-34 20-24 25-29
1992 240 99 52 125 38
1995 311 111 58 194 46
1997 368 136 66 259 62
1998 387 154 69 285 69

Skutečnost, že ve většině případů převažují potenciální ženiši nad nevěstami, je způsoben tím, že žijících mužů je v každé věkové jednotce o 3 až 4 tisíce více než žen, a také částečně tím, že do manželství vstupuje nižší podíl mužů než žen, takže muži pak "zbývají."
Je tedy zřejmé, že vstup do manželství již mladí lidé nepokládají za prvotní a že získali jiné lákavější možnosti seberealizace a osobního rozvoje, než je život v páru a starost o vlastní domácnost a rodinu.

4.3. Nesezdaná soužití

Vlivem uvolnění styků se západní Evropou i Amerikou na značnou část našich obyvatel působí tamní kultura a životní styl. Významnou roli zde hrají masmédia, televize, hudba, filmová produkce a také osobní kontakt s mladými lidmi při cestování, studiích apod. Tento vzor je považován za vhodnou normu či za moderní, a pak uplatňován ve vlastním životě. Typickým chováním je odmítání právního manželství a propagace volného svazku.
V posledních letech je vztah druh a družka velmi aktuální. Svobodné rozhodování o vhodné formě partnerského soužití mělo významný vliv i na změny sňatkového chování.
Mezi životními cíli mladých lidí je založení rodiny až na třetím místě za dominující seberealizací a za materiálním zabezpečením. Nemusí jít o úplné odmítání založení rodiny, ale také o názor, že dobrá práce a dobré hmotné zabezpečení má založení rodiny předcházet. Faktem je, že 84% lidí žijících v nesezdaném soužití má v úmyslu se svým partnerem v budoucnu sňatek uzavřít. Patrné jsou i mírné rozdíly v odpovědích mužů a žen: ženy přece jen více preferují založení rodiny, zatímco muži kladou větší důraz na dobrou práci a hmotné zabezpečení.

4.4. Rozvodovost

Po celé poválečné období až do současnosti u nás pravděpodobnost zániku manželství stoupá. Nyní se vývoj sice ustaluje, ale na vysokém stupni. Nejvyšší rozvodovost je zaznamenána ve věkové skupině 20 - 29 let. Vzhledem k poklesu plodnosti a snížení sňatečnosti mladých žen stále vzrůstá počet rozvodů bezdětných manželství, oproti tomu mírně klesá rozvodovost manželství se třemi i více dětmi.
Smíření manželů v průběhu rozvodového řízení je stále méně časté, v současnosti kolísá okolo 15 % případů. To svědčí o tom, že manželé jsou v tomto ohledu rozhodnější, méně často jde o rozhodnutí z afektu či o malicherné domácí neshody.

Tab. č. 7: Rozvodovost v letech 1989 - 1997:

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
Počet rozvodů 31376 32055 29366 28572 30227 30969 31135 33113 32465

Vysoký počet rozvodů byl zaznamenán v roce 1990. Po dva následující roky počet rozvodů klesal, ovšem následně docházelo k nárůstu až na téměř 31 000 rozvodů v roce 1994. V roce 1990 tedy počet rozvodů poprvé překročil 32 000 a v roce 1996 se výrazně zvýšil až na 33 113 případů.
V období leden až září 1998 bylo provedeno 27 639 rozvodů. Jejich počet výrazně poklesl vlivem zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Došlo totiž ke zpřísnění rozvodů. Účinnosti nabyl od 1.8. 1998.
Platí, že čím déle manželství trvá, tím méně pravděpodobně se rozvede. Nejčastější délka trvání manželství ukončeného rozvodem je 2 až 3 roky. Oba rozvedení partneři bývají zpravidla mladí lidé. Míru rozvodovosti podmiňuje i míra sňatečnosti: je-li nižší, je přirozeně nižší i míra rozvodovosti.
Podíl rozvedených je u nás více než třikrát vyšší mezi vysokoškolačkami než mezi vysokoškoláky. V tomto ohledu je zajímavý také význam poměru příjmu muže a ženy. Ovlivňují se tu dva protisměrné vlivy: čím více přispívá žena do rodinného rozpočtu, tím je manželství stabilnější, protože lépe situovaná manželství se méně rozpadají. Čím má ale žena vyšší příjem, tím je zároveň na muži nezávislejší, a to zvyšuje pravděpodobnost rozvodu. Zdá se, že nakonec

platí, čím vyšší má žena příjem, tím stabilnější je manželství, ovšem jak se její příjem blíží mužovu (anebo ho překračuje), stabilita manželství se stává křehčí.
Současná rozvodovost v České republice patří v Evropě mezi nejvyšší. Hrubá míra rozvodovosti u nás vysoce překračuje evropský průměr a je nyní vyšší než v kterékoli západoevropské zemi. Ještě vyšší je pouze v postsovětských republikách, především v Rusku, Bělorusku, Estonsku a na Ukrajině.
Do budoucna lze předpokládat, že k obratu ve vývoji rozvodovosti nedojde, pokud se nezmění vzájemná tolerance manželů. V současné době se šíří názor, že prochází-li manželství velkými neshodami, nabízí se rozvod jako nejsnadnější řešení. Ani zpřísnění v legislativě tuto situaci nijak významně neovlivnilo.

4.5. Porodnost

Úroveň sňatečnosti má také významný vliv na úroveň porodnosti. Stále trvající odkládání vstupu do manželství automaticky způsobuje i pokles porodnosti.

Tab. č. 8: Porodnost v letech 1990 - 1997:

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
Narození - celkem - živě - mrtvě 131094130564 530 129850129354 496 122142121705 437 121470121025 445 106915106579 336 96 39796 097 300 90 76390 446 317 90 93090 657 273
Narození mimo manželství - podíl v % 11 167 8,6 12 703 9,8 13 008 10,7 15 323 12,7 15 513 14,6 14 947 15,6 15 288 16,9 16 125 17,8
Průměrný věkmatek přinarození 24,8 24,8 24,8 25,0 25,4 25,8 26,1 26,4
Podíl prvních dětínarozených do 8měsíců po sňatku 54,4 50,6 54,1 54,5 56,4 50,8 49,0 48,1

V období 1990 - 1996 byl typický soustavný pokles ročně narozených dětí. Při srovnání s rokem 1990 se v roce 1996 narodilo o 40 000 dětí méně. Porodnost se jen nepatrně zvýšila až v roce 1997, ovšem jen v důsledku zvýšení počtu žen ve věku 20 - 29 let. Další snižování porodnosti bylo potvrzeno v roce 1998, kdy se živě narodilo pouze 90 535 dětí, což bylo o 122 méně než v roce předchozím. Odkládání narození dětí i nadále klesá.
Také došlo ke zvýšení průměrného věku rodících matek, který v roce 1998 dosáhl 26,2 roku a byl téměř o dva roky vyšší než v roce 1991. Stále však nedosahuje úrovně většiny západoevropských zemí, kde se průměrný věk pohybuje v rozmezí 28 - 30 let.

Tab. č. 9: Úhrnná plodnost na 1 ženu:

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
1,87 1,89 1,72 1,72 1,67 1,44 1,28 1,18 1,17

V roce 1997 se Česká republika zařadila hodnotou 1,17 mezi evropské státy s nejnižší úrovní počtu dětí na jednu matku. Ještě nižší hodnota byla zjištěna jen ve třech evropských státech (ve Španělsku, Lotyšsku a Bulharsku).
Hlavní příčinou tak hlubokého poklesu porodnosti je odkládání sňatků do vyššího věku a tím vytváření nepříznivých podmínek pro reprodukci. Plodnost vdaných žen je totiž několikanásobně vyšší než nevdaných. Ke zvýšení počtu narozených dětí může dojít teprve tehdy, až dojde k vzestupu úrovně sňatečnosti a zmírní se odkládání narození dětí na pozdější dobu. Toto odkládání se často mění v odmítání, takže část původně plánovaných dětí se již nikdy nenarodí (zejména druhých a třetích).
Dalším faktorem, který ovlivňuje pokles porodnosti je tzv. dobrovolná bezdětnost (ve vyspělých zemích zhruba každý pátý občan). Část vysokoškolsky vzdělaných žen, které příliš mnoho četly o blahu dítěte, jeho zdravém vývoji apod., se často nepovažují za dostatečně zralé osobnosti pro výchovu dítěte. Nakonec uplyne příliš mnoho času a na mateřství je už pozdě.
Na porodnost také působí vzestup neplodnosti mužů i žen a stále se zvyšující počet homosexuálů (platí především pro západní země).

Pravděpodobně i česká rodina se bude držet stejně jako ostatní evropské rodiny u jednoho nebo dvou dětí. Dítě je pociťováno jako omezování osobního rozvoje a seberealizace. Rodičovství je totiž biologický fakt, který nelze zrušit (narozdíl od manželství). Další závažnou příčinou je, že rodiče chtějí dítě maximálně zabezpečit a náklady na dítě jsou dnes docela vysoké.

Tab. č. 10: Ideální počet dětí v rodině (v %):

1 2 3 4+ Průměr
Muži 7,1 76,4 14,4 2,1 2,12
Ženy 11,6 72,5 14,8 1,1 2,06

Po zrušení interrupčních komisí a povolení tzv. miniinterrupcí se během dvou let zvýšil počet umělých potratů o více než 24 tis. (29 %) na 108 tis. ročně. V roce 1991 se začala potratovost snižovat, ale teprve v roce 1993 klesly její míry pod úroveň roku 1986. Pokles potratovosti pokračuje dál. Výpočty intenzity podle věku ukazují, že chování změnily především mladší ženy, které začaly ve vyšší míře používat hormonální antikoncepční prostředky, starší ženy však častěji setrvávaly v zaběhnutých modelech chování

Tab. č. 11: Interrupce v letech 1989 - 1997:

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
107 403 107 130 103 124 93 435 69 398 53 674 48 286 46 506 43 261

5. ZÁVĚR

Od nepaměti míval muž vyšší vzdělání, příjem i společenské postavení, jeho pozice v rodině byla respektována až s úctou. Žena byla spíše majetkem muže, který měl řadu pravomocí. V posledních 20 - 30 letech se však tato situace začíná měnit. Muž již nebyl schopen rodinu uživit a přicházel i o další typicky mužské vlastnosti (např. rozhodnost, iniciativa, podnikavost). V rukou ženy se navíc nachází prostředek a tím i rozhodnutí k omezení počtu dětí.
Tradiční dělení prací a činností na tzv. mužské a ženské se rozpadlo. Ženy dosahují i stejného stupně vzdělání jako muži. Muž začíná čím dál více ztrácet schopnost manželkám imponovat.
V současnosti ženy upřednostňují rovnost v soužití muže a ženy. Naopak muži stále setrvávají v původní tradici, která je typická pro oblast ekonomickou i společenskou např. nižší mzdy žen, častější podřízená pracovní pozice, nižší zastoupení žen v politických funkcích apod. I v rodině, kde ženy dosud obecně plní větší podíl prací.
Projevuje se tak určitý nesoulad a někteří sociologové předpovídají zánik rodiny způsobený rozpadem tradiční rodiny, neboť nezávislost žen je čím dál vyšší a význam muže stále klesá, a mohl by se omezit pouze na roli anonymního dárce genetického materiálu. Tyto domněnky však postrádají samou podstatu lidství: bylo by snad možné, aby zanikl smysl po dlouhá staletí existující rodiny? Dosud nebylo nalezeno dokonalejší prostředí pro výchovu dětí, než je lidská rodina, dávající ženě i muži příležitost prožívat společně život svého partnera i dětí... Na světě jsou a snad i budou lidé, pro které rodina plní nezastupitelnou roli.